Legenda o Sůávovi

Mrzimorský Bůh Famfrpálu
Každý národ, každá kolej má nějakou svoji legendu. Výjimkou samozřejmě není ani naše kolej. Ale jaké bohatství ukrývají staré truhly? Jaká tajemství v nich skřítci střeží?

Určitě někde hluboko je schován pergamen o Sůávovi, jenž upadl v zapomnění. Pod haldou jiných pergamenů, pod vrstvou prachu tam tiše čeká a doufá, že již brzy spatří světlo světa.

Rozhodli jsme se tuto legendu oživit. Chceme, aby i mladší studenti zjistili, kdo to bájný Sůáva je. Chceme, aby i starší studenti opět pocítili a věděli, že božský Sůáva nad nimi drží ochrannou ruku.

Začtěte se do řádků, otevřete mu své nitro a nechte se prostoupit Sůávou. Naším bohem, který upadl v zapomnění.

Theia Vala Smithová

Sůáva - mrzimorský bůh famfrpálu

Sophia Glis Glisová

Sůáva měl kdysi v Mrzimoru množství ctitelů, ale jak došlo mezi studenty ke generační výměně, upadlo v zapomnění mnohé, a také sám veliký Sůáva.

Jak jsem tedy tuto legendu vlastně poznala já?

Když jsem přišla na podzim roku 2008 do Bradavic, už se v Mrzimoru o Sůávovi nemluvilo vůbec. A tak jsem se o něm dověděla skoro náhodou až ve svém pátém ročníku z jedné školní soutěže, kterou vyhlásil profesor Midar Kilahim. Soutěžním úkolem ovšem bylo nakreslit „Sůávu, mrzimorskou bohyni famfrpálu, jejíž následovatelé se ztratili v průběhu věků“. Pan Midar doporučoval „najít hlasatele tohoto náboženství, mrzimorské studenty Effel d'Herblay, Elerin Portmenovou, Villeho Keskiaikainena či Sirael de Gevaudan“. O to jsem se samozřejmě poctivě pokusila, ale nedověděla jsem se toho moc. Především tedy to, že byl TEN Sůáva. Na obrázek mi to tenkrát ale stačilo…

Sirael mi svěřila, že Sůáva vypadal trochu jako pohanský bůh Radegast – jeho sochu jsem viděla na jednom výletě v rámci Studia mudlů, takže jsem si ho dokázala docela dobře představit. Elerin mi tehdy buď neodpověděla na sovu nebo jsem se jí ani nezeptala, protože se s ní moc neznám, zatímco Sirael si pamatuju jako starší spolužačku. Ville a Effel již v Bradavicích dávno nestudují, ale zatímco Villa se mi kontaktovat nepodařilo, Effeliny vzpomínky mi zprostředkoval profesor Serge Renine.

Těžko říci, kdy se Sůáva zrodil a jestli vůbec, protože bohové zpravidla jsou od věčnosti. Avšak dochovalo se vyprávění o patrně prvním Sůávově zjevení. Dá se říci, že k němu došlo vlastně trochu omylem, nebo snad náhodou – ale náhody vlastně neexistují, jak jsem se dověděla nedávno ve studiu Drobnohledu, kde nám madam Mintaka Orionis přednášela o teorii synchronicity….

Podle vyprávění Effel d´Herblay, totiž podle toho, co si z něj pamatoval  p. Serge Renine,  se to stalo v průběhu jakéhosi famfrpálového zápasu. Když se mrzimorskému týmu začalo dařit, chtěl kdosi zvolat Sláva!

Jenomže se přeřekl a vykřikl Sůáva!

V té chvíli došlo k prvnímu zjevení boha Sůávy koleji Mrzimor. Byl na první pohled mocný a aspoň dvakrát vyšší než normální smrtelníci, měl mohutné svaly a na sobě jen jakousi žlutou roušku či zástěru. Na hlavě mu seděla rohatá přilbice, v jedné ruce třímal zářivě rudý míč, asi dvojnásobný proti běžným camrálům, a seděl na obrovském koštěti. Jestli se Sůáva v té chvíli zrodil z volných magikvarků vznášejících se ve všehomíru, anebo zde, někde jinde či všude  byl od stvoření světa, to pro mě tehdy nebylo tak důležité a dále jsem nepátrala.

Až letos. K dalšímu bádání mě přivedlo několik impulzů:

O Sůávově kultu se objevila několikaslovná zmínka v medailonku někdejšího mrzimorského prefekta a famfrpálového hráče Ville Keskiaikainena; medailonek byl letos v létě vystaven  v přehledu významných osobností naší koleje v našem Muzeu.

Pak se mě na Sůávu vyptával jeden z nejaktivnějších nováčků, Sam Kulík. Možná se o něm dověděl také v Muzeu, každopádně se zajímal, co se vlastně se Sůávou a jeho uctívači stalo a zda by nebylo dobré pokusit se ho znovu najít.

A posledním impulsem bylo zadání této týmové soutěže – najít a sepsat mrzimorské legendy. Rozhodli jsme se v našem týmu, že se pokusíme vypátrat co nejvíc právě o Sůávovi – a že se pokusíme, bude-li to možné, navázat s ním opět kontakt. Vždyť dost možná, že právě to, že Mrzimorští zapomněli Sůávu vzývat a uctívat, je příčinou dlouholetých tristních výsledků naší koleje ve famfrpálu a až jakéhosi prokletí postu mrzimorských chytačů i kapitánů, jichž celá řada - ačkoli zazářili svým nadáním a vzbudili velké naděje – náhle záhadně zmizela ze školy... V posledních třech sezónách ale výkonnost  mrzimorského týmu úžasně vyrostla a loni jsme již téměř sahali po famfrpálovém poháru – a kapitánka Ellka nezmizela, ale předala letos žezlo nadějné následnici Ywě, aby se mohla plně věnovat funkci prefektky… Jako by zde mohla existovat souvislost – snad Sůáva, opět tak trochu objevený, naklonil zase k Mrzimoru svou přízeň…

Snažila jsem se vyzvědět něco více, ale ukázalo se, jak důležité je ptát se pamětníků včas. Profesor Renine je zase o něco starší a paměť mu slouží čím dál hůř, a tak už si z vyprávění Effel nic dalšího nevybavil.

Začala jsem hledat v dalších pramenech, nejstarší dochovaná ročenka Mrzimoru pochází ale až z jara 2006. „Veľmi pekne Mrzimor zabojoval o pohár vo famfrpále,“ píše se zde v úvodníku tehdejší kolejní ředitelky Letitie te Tiby, „a o definitívnom víťazovi a mrzimorskom druhom mieste rozhodol až doplňujúci dodatočný zápas.“ Tehdy byl Mrzimor celkovému vítězství asi nejblíž v historii.

O Sůávovi tu ale nic nestálo. Ani v memoárech bývalé mrzimorské kolejní ředitelky Letitie te Tiby (vyšly pod názvem Spomienky z Bradavic) se o Sůávovi zhola nic nedovíme. Nejspíš se jeho uctívači snažili uchovat Sůávův kult v tajnosti…

K jeho prvnímu zjevení muselo dojít v roce 2004 nebo 2005, protože pamětnice události, Effel d´Herblay, ukončila studium v Bradavicích v listopadu 2005. Famfrpálové hřiště zde ale bylo vybudováno až na jaře či v létě roku 2005 a až na podzim se hrál první turnaj. To jsem zjistila z novoročního projevu ředitele Nimrandira Elénéra, předneseného na konci roku 2005, který byl citován ve Spomienkách  z Bradavic. Zde zaznělo: „…poprvé v historii školy se uskutečnilo Famfrpálové mistrovství, ba poprvé jste si všichni mohli famfrpál vůbec zahrát a vyzkoušet….“ První zjevení Sůávy tedy můžeme datovat nejpozději na podzim 2005, ale mohlo to být i dříve, v době, kdy se v Bradavicích s famfrpálem teprve začínalo a studenti trénovali jen tak na plácku za hradem…

Tak jsem stále nebyla Sůávovi o nic blíž. Až pak jednou! Při úklidu kolejní místnosti jsem za jednou pohovkou na zdi objevila naprosto zásadní věc! Černou tužkou zde byl naškrábán již jen částečně čitelný nápis:

„Jablečnej teror...ó Sůávo, famfrpálový mrzibohu stůj při nás…“

A byl tu nejen podpis, ale i datum - Ville Keskiaikainen 21.7.2005

Konečně hmatatelný důkaz uctívání boha Sůávy! Samozřejmě mě okamžitě zaujala záhadná slova o „jablečném teroru“, ale začala jsem ihned systematicky prohlížet píď po pídi všechna zákoutí mrzimorské kolejky. A našla jsem ještě dva nápisy týkající se Sůávy – tedy jeden se ho týkal určitě:

„Yv neznáš Sůávu famfrpálového mrziboha... však počkej.. poznáš ho. Effel“

 - a druhý, načmáraný pod ním,  vypadal, že reaguje na ten první:

„Problém je v tom, že tady ho zná jen jeden člověk“ Podepsán zde byl Bob Lagi.

Kdo byl/a Yv? Co znamená ta záhadná zmínka o jablkách? Znal tenkrát Sůávu už jen jeden člověk, protože tento bůh postupně upadal v zapomnění, anebo naopak teprve jeden člověk, protože se jeho kult teprve začal rozvíjet? Protože se o něm ale zmiňují nejméně tři osoby (a možná se ještě někde za skříní, se kterou nikdo nedokáže hnout, skrývají ještě nějaké další nápisy), rozhodně Sůávu v červenci  2005 znal více než jeden člověk…

Hledala jsem něco více stále dál,  ale nic jsem nenašla ani v archivu Žlutého Trimela, ani nikde jinde. A pak jsem při famfrpálovém zápase šla do kolejního kumbálu pro nějaké ty posilující lektvary – a mezi lahvičkami s nápisy Lektvar síly, Lektvar obratnosti či Lektvar štěstí jsem si najednou všimla menší křišťálové lahvičky, která vypadala tak nějak jinak a hlavně byla celá zaprášená. Když jsem ji otřela cípem hábitu, ustrnula jsem: pod vrstvou prachu se skrývala nálepka nadepsaná „Sůáva“! A uvnitř bylo něco stříbřitého… Vzpomínka!

Honem jsem rozdala potřebné lektvary a utíkala do knihovny. U školní myslánky naštěstí nikdo nebyl.

Opatrně jsem otevřela lahvičku a vylila to stříbrné do myslánky. Hladina se rozvlnila a já do ní po hlavě spadla…

Ocitla jsem se na louce před hradem. Muselo to být ale před delším časem, protože jsem na místech, kde dnes stojí vzrostlé stromy, viděla jen mladé stromky s tenkými kmínky. Jen prastará lípa tu stála skoro stejná jako dnes a pod ní stála v kruhu skupina studentů ve žlutých hábitech. Vlastně nestáli, ale pomalu se pohupovali v rytmu jakéhosi tance a něco zpívali… šla jsem až těsně k nim, ale nikdo mě nevnímal. Pochopitelně, toto se odehrávalo v docela jiném čase…

Uprostřed kruhu bylo něco jako obětní hranice a na ní byla naskládána hromada žlutých jablek… Sůůůůůááááávááááá! Sůůůůůááááávááááá! zpívali monotónními hlasy studenti a bubnovali na bubínky… Jeden student pozvedl pochodeň a zapálil hranici…náhle se setmělo, zablesklo a jakoby přímo z nebe se prudce snesl svalnatý obr na koštěti…na krku měl náhrdelník z jablečných slupek a křížal a v levé ruce třímal jasně červený camrál…

Čí to asi byla vzpomínka? To se možná již nikdy nedovíme. Ale sám Osud nám ji právě nyní vložil do cesty...

Vzpomínky na Sůávu

Božské artefakty

Paul Brewer a Jostein Lauierová

… Studenti začali hlasitě hvízdat a zvláště na tvářích těch mladších bylo patrné překvapení a úžas.

Přišla jsem k malé dívence se stařičkým modelem Zametáku, která stála na špičkách a polohlasem se ptala jednoho ze starších spolužáků: „Je opravdový? Já jen, jestli to není zase nějaké kouzlo?” Starší student se na děvčátko usmál. „Samozřejmě, že je pravý, kdo myslíš, že mě naučil ty famfrpálové finty? Je to náš velký učitel, bez něho bychom v neděli Nebelvír stěží porazili.” V tu chvíli Sůáva ve vzpomínce poprvé promluvil: „Slunce vám všem, drazí, černá a žlutá barva nechť vládnou dál ve vašich srdcích.“ Camrál si přendal z jedné ruky do druhé a rozhlédl se po celém kroužku, aby si prohlédl všechny nové tváře. Jeho pohled se jevil moudře a děvčátko ho pozorovalo s jasným respektem. „Dnes večer vám převyprávím příběh, jak jsem přišel ke svému koštěti. Pamatujte,“ odmlčel se, „že nejdůležitější ze všeho, a to neplatí jen ve famfrpálu, je udržovat si klid ve svém srdci, hrát čestně, uctivě a správné mravy vás dovedou k vašemu cíli.” Prohlédl si své koště a rukou přejel po násadě.

„Kdysi jsem měl obyčejné koště jako každý z vás, snažil jsem se na něm létat a řekl bych, že tréninkem jsem dosahoval stále lepších výsledků. Jednoho dne jsem však zalétl se svým koštětem příliš daleko - až na území, kde má moc slábla a já si nemohl být jistý svými schopnostmi. Už jsem to chtěl otočit zpět, když tu kolem mne letí drak.” Mezi studenty to zašumělo. „Tenkrát byli draci moudří a s leckterými byla i rozumná řeč. Tento však patřil k těm nejobávanějším a já se bál, že už se domů nevrátím. Drak zasyčel a pravil: „Copak tady tak sám, sláb, bez moci? Snad by ses nebál... Co bys tak říkal tomu, že bych si tě slupl k večeři, hm? Dlouho jsem nejedl...” Srdce jsem měl téměř v kalhotách, ale vzpomněl jsem si na to, co mi otec vyprávěl o dracích. „Sníst nesníst, dej mi alespoň prosím šanci, abych se s tebou utkal, milý draku.” S tím drak souhlasil, bylo mu jasné, že jako mohutný drak musí zvítězit. Když však po mně vystartoval, snažil jsem se odhadnout, kam drak poletí. A protože jsou draci mazaní a myslí dopředu, nebál jsem se a letěl na stejnou stranu, jako letěl drak, protože jsem tušil, že i on poletí na stejnou stranu. A protože jsem měl náskok, dovolil jsem se nenápadně vracet ke svému domovu. Drak letěl za mnou a chrlil plameny. Čím blíže jsem byl ke svému domovu, tím více jsem získával sil, avšak nedával jsem to najevo a dělal jsem, že už nemohu. Když už se drak nacházel jen kousek ode mne, náhle jsem se obrátil a otočil jsem se na něj. V tu chvíli drak poznal, že jsem plný moci a že je proti mě ubohé nic. Počítal s tím, že je to jeho konec a prosil o odpuštění. Povídal jsem mu: „Jsem rád, draku, že jsi mě nechal s tebou bojovat, mohl jsem být již ve tvém břichu. Ušetřím tě a doufám, že se ještě setkáme.” Drak stočil ocas do klubíčka. „To si nezasloužím, můj osud byl teď zemřít. Na, vezmi si toto kouzelné koště jako oplátku za čest, kterou jsi mi prokázal a život mi ušetřil, díky.“ A s těmi slovy drak odletěl a já třímal v ruce nádherné koště. A jak vidíte, třímám ho v rukou stále. Čest a slitování, na to pamatujte.” dokončil mohutný Sůáva své vyprávění...

Sůáva hlídá své ovečky

Theia Vala Smithová

Mladá dívka, srdcem i duchem mrzimorská, často sedávala u famfrpálového hřiště. Byla na každém kolejním tréninku, kdy její spolužáci cvičili. Ona se však nikdy nezúčastnila. Seděla tiše a její oči těkaly z jednoho hráče na druhého. Když šel či letěl nějaký její spolužák kolem, vytvořila na tváři nucený úsměv a snažila se tvářit, že naprosto vše je v pořádku. Bylo tomu však jinak.

V hloubi duše toužila létat. Chtěla zažít ten pocit svobody, kdy by jí vítr narážel do tváře. Chtěla hrát. Ale bohužel nemohla. Pokaždé, když nasedla na  koště, nedařilo se jí správně létat, nedokázala ho správně ovládat, po každém tréninku odcházela na ošetřovnu a po čase to prostě vzdala. Vzdala to a teď byla nucena se pouze koukat.

Zavřela svůj zápisník, sbalila si věci a vydala se do svého pokoje. Nešla, spíš běžela, aby tam byla co nejdříve. Když došla do svého cíle, bouchla dveřmi, odhodila věci a vrhla se na postel, která to s podivným skřípotem ustála.

„Sůávo, co se mi to děje? Proč nemůžu létat?“ vyslala otázky do ticha pokoje.

Schoulila se do klubíčka a brzy usnula. Zdál se jí sen, jak kráčí po famfrpálovém hřišti a uprostřed v trávě se cosi blýská. Zaujatá tím předmětem se k němu vydala. Byla to mince. Její chvějící se prsty ji sebraly a prozkoumávaly každou rytinu, co se na ní nacházela. Pozorně si ji prohlížela. Stálo na ní „Věř, odhoď strach, naplň své srdce Sůávou“. Náhle jí někdo sáhl na rameno a ona se vzbudila.

Její prsty stále instinktivně prozkoumávaly neviditelnou minci, která se rozplynula spolu se snem. Trochu se nadzvedla na loktech, aby se podívala, zda je ještě někdo další v pokoji. Nikdo tam nebyl. Opět se položila, ale její oči spočinuly na něčem, čeho si nikdy předtím nevšimla. Na spodní straně nebes u její postele. Byly tam prapodivné vyřezávané ornamenty. Dívala se na vyřezávané vzory a neuvědomovala si, co na nich vidí. Zavřela oči a znovu je otevřela, ale nyní se jí zdálo, že se všechny ornamenty pohybují a vytvářejí jasný obraz. Byl to on! Ornamenty se spojily a vytvořily jasnou podobiznu Sůávy.

Usmála se a její se opět zavřely. Znovu usnula. Stála opět na tom místě a v rukách měla minci. Na rameni ji hřála něčí ruka. Otočila se, a stál tam on - Sůáva. Usmíval se na ni a ona oproti němu vypadala jako trpaslík. Jeho ústa se otevřela, jeho slova zanikala v letním poryvu větru. Ale ona přesto věděla, co jí říká - „Věř, odhoď strach, naplň své srdce Sůávou“. Znovu se na ni usmál a políbil jí na čelo.

Opět se probudila. Celé její tělo hořelo, ale ona věděla, co musí udělat. Rozběhla se zpět na famfrpálové hřiště. Tam popadla nejbližší koště a … letěla. Letěla jako pták. Konečně mohla naplnit jednu část svého osudu…

Zmizení Sůávy

Theia Vala Smithová

Chodbou se šourala vrásčitá stařena. S každým krokem víc a víc sípala, už jen samotná myšlenka, že se musí znovu nadechnout, jí dělala velké obtíže. Už nemohla dál. Opřela se rukou o chladnou zeď a snažila se zhluboka dýchat. Oči se jí otáčely v sloup a bylo vidět bělmo. Kdyby ji někdo potkal v noci, myslel by si, že je nemrtvá. Najednou jí čísi ruka sáhla na rameno.

„Ředitel na vás již čeká. Už jsme mysleli, že nepřijdete.“ Mladý muž ji obešel a nyní stáli tváří v tvář. Vzal ji za ruku a lehce ji podpíral. Šouravými kroky se vydali ozářenou chodbou. Krok za krokem se ubírali ke svému cíli. Cestou míjeli řadu studentů, kteří se před nimi dávali na ústup. Měli ke stařeně až přílišnou úctu a popravdě se jí i báli. Jedna mrzimorská studentka před ní klopýtla a její knihy padly stařeně k nohám. Dívka na nic nečekala, rychle se sebrala, smetla knihy stranou a přilepila se ke zdi a vypadalo to, že s ní chce splynout.

Mladík se stařenou zastavili u starých mohutných dveří se stříbrnou destičkou, na které jasně čitelným písmem stálo „Ředitelna“. Mladík stařenu ohleduplně pustil a posadil na židli, která byla připravená pro případné návštěvníky. Zhluboka se nadechl a s velkými rozpaky zaklepal na dveře. Ťuk.Ťuk Ťuk. Nic. Zkusil to ještě jednou, ale stále stejný výsledek. Pevně stiskl kliku a pohnul s ní. V tom tichu byl slyšet mechanismus dveří, jak se otvírají.

„Pane řediteli?“ řekl polohlasem mladík a těkal očima z jednoho koutu ředitelny do druhého.

„Pane řediteli, je tu vědma, na kterou jste čekal,“ ozval se mladík již ráznějším hlasem.

V napohled mrtvé místnosti se najednou kdosi pohnul. „Uveď ji dál, Williame, nenech ji čekat,“ ozval se ředitel z temného rohu místnosti. Jeho tvář ozářil rozžhavený obsah dýmky. Byl zamračený a jeho pohled značil velké starosti. Přešel ke svému křeslu a uvelebil se v něm. Mladík mezitím dovedl stařenu do ředitelny a usadil ji v menším křesle naproti řediteli. Ředitel i vědma se na sebe dlouze dívali, zatímco mladík připravoval čaj a nějaké sušenky. Jakmile všechno uchystal na stolku, okamžitě bez řečí opustil ředitelnu, jako by se bál toho, co uslyší.

„Tak copak za zprávu nám přinášíš, cos viděla tak důležitého, že mi to musíš okamžitě říct?“ pronesl ředitel a s upřeným pohledem pozoroval stařenu. Obezřetně volil svá slova, nechtěl ji nijak urazit, jelikož co ona řekla, to platilo.

„Přináším špatné zprávy, pane řediteli,“ do vyslovení posledního slova dala velkou sílu. „Víte, že má slova platí, co se má stát, stane se. Nikdy bych za vámi nepřišla, kdyby to nebylo opravdu důležité!“ Zhluboka se nadechla, mluvení jí po té cestě dělalo velký problém.

„Duchové minulosti, přítomnosti i budoucnosti vědí mnohé a poslali mne za vámi. Vaši studenti přestávají věřit, potřebují naději, které se jim nedostává a s každou novou krví upadá v zapomnění!“ Vědma se opřela o opěradlo, zhluboka se nadechla a místo očí měla bělmo. „Pokud jim vy sám nedáte naději,“ pokračovala, „odejde a bez něj to bude těžší!“

„Ale o kom to mluvíte? Kdo má odejít? Všichni duchové tu jsou spokojení, nikdo nestrádá, o to se až moc dobře staráme!“ ředitel zpražil stařenu pohledem, ale ta jeho temnému a hlubokému pohledu neuhnula.

„Jste pošetilec, neznáte všechny obyvatele hradu, kteří se zde usadili. Jsou tiší, nevidíte je, ale přece tu jsou. Je jich tu mnoho, jsou živeni myšlenkami na ně, s každým slovem sílí jejich moc, ale oni nám neublíží, drží nad námi ochrannou ruku. Jsou naším štěstím, silou, poznáním, ale i zklamáním. Ale já teď přímo mluvím o Sůávovi. Jeho čas se tu pomalu chýlí ke konci. Upadá v zapomnění. Mrzimorští studenti v něj přestávají věřit a pokud již nebude živena myšlenka v něj, bude to mít své následky. Je v něm schovaná jedinečnost, kterou dal své koleji a nikomu jinému.“

Ředitel vstal, již nevnímal její slova. Přešel k oknu, odhrnul závěs a zadíval se na famfrpálové hříště, na kterém se pohybovaly žluté a zelené čmouhy.

Mrzimorští studenti odcházeli se svěšenou hlavou do svého stanu. Další prohraný zápas, další zářez na tyči poražených. Už nedoufali, ztratili víru ve vítězství. Jejich srdce již nezaplavoval příjemný pocit vítězství, či jen sladký pocit ze hry. Jejich srdce v tomto ohledu byla prázdná, bez té euforie, jak se vznášeli vysoko nad zemí a nechávali se unášet svojí touhou po fér hře. To vše již bylo minulostí.

Jeden mrzimorský student se zastavil, podíval se na svůj tým a myslel na ty časy, o nichž slýchával vyprávět od starších studentů.. Na časy, kdy všichni vzývali Sůávu. Představoval si, jaké by to asi bylo, být součástí vzývání Sůávy. Být jeho součástí. Z všech těch vyprávění si sestavil jakýsi rituál, který byl zasvěcen jejich bohu. Zasnil se a přenesl se v duchu do své představy…

Obléknul si svůj žlutý plášť a spolu s dalšími studenty se vydal na louku před hradem. Někteří studenti tam již stáli. Přidal se k nim a společně vytvořili kruh. Dokonalý kruh, bez konce a začátku, kolem obětní hranice. Někdo vytáhl malý bubínek a začal bubnovat - pro ostatní to byl signál, aby se začali pohupovat do rytmu. Něčí medový hlas protnul zvuk bubnů a pak společně, jako sbor, zpívali jak smyslů zbavení, dokud nezačali společně zpívat jedno slovo – Sůáva! Sůáva! Nějaký student přišel k obětní hranici s jablky, a zapálil ji. A vtom se to stalo! Všichni vzhlédli k nebesům. Potemnělou oblohu pročísl blesk a objevil se on. Mrzimorský famfrpálový bůh – Sůáva. Snesl by z nebe na svém koštěti ...

Vzpamatoval se… Takové to byly kdysi časy. Časy radosti a naplnění. Někteří studenti si na Sůávu možná ještě vzpomněli, ale jejich vzpomínky byly příliš slabé, na to, aby ho udržely na živu. Již není nikdo, kdo by prováděl „vyvolání“ Sůávy. A po řadě proher zmizelo nadšení a chuť hrát, ale hlavně zmizela chuť uctívat Sůávu.

Mladík si povzdechl a vydal se za ostatními. V kolektivu vládla ponurá nálada, žádné poplácávání po ramenou a slova útěchy, že ten či ta hráli skvěle a jsou na ně hrdí. Žádná radost. Sůáva byl skoro pryč a bylo to znát.

Vzpomínky byly to nejcennější, co Sůávu udržovalo při životě a dávalo mu naději, že se někdy mezi své Mrzimorské opět vrátí. Že ho znovu zavolají k sobě a dají mu znát svoji touhu po něm. I když byl bohem, jejich vzorem, byl na druhou stranu i jejich přítelem, kterého mohli obejmout a načerpat z něj svoji energii pro nadcházející zápas.

Sůáva se díval na zem ze své domovské hvězdy, která doposud na nebi ještě zářila, ale rok od roku byl její žár menší.

Sůáva tam leží na svém loži a pozoruje mrzimorské studenty, jak žijí své životy a jediné co ho prozatím drží ještě při životě je pár slabých vzpomínek na něj. Z jeho úst se vydral bolestný sten. Tak jako když se matka musí rozloučit se svým dítětem a pustit ho dál. Nebyl jejich matka, ale přesto ho vnitřně spalovalo, že se mu nedostává pozornosti, jaké si zaslouží.

Chtěl natáhnout ruku a poslat vzkaz „svým lidem“, ale byl příliš slabý. Jediné co mohl dělat, bylo dívat se na zem a vzpomínat, jaké to kdysi bylo. Jak se s nimi radoval, při slavnost, když ho k sobě zavolali. Jak je podporoval a objímal, když to potřebovali. Utěšoval je, když se jim nedařilo. Učil je, že prohru mají přijímat se vztyčenou hlavou, a i když vyhrají, nesmějí se nechat pohltit euforií a i nadále na sobě pracovat.

Obrátil se na svém lůžku na bok a odvrátil tak zrak od Bradavické školy. Hluboce vydechl a jeho výdech se nesl až na zem.

Mrzimorské studenty, kteří stáli zrovna venku, objal teplý vánek. Polaskal je po tvářích a pohrál si s jejich vlasy. Netušili, že je to vzkaz od Sůávy, ale bylo jim to příjemné. Žádná vzpomínka však nevzplanula. Mladší studenti nebyli živeni touto vzpomínkou, žádné obřady nezažili a nebyl nikdo, kdo by jim o něm povídal. Skoro všichni již zapomněli. Mysleli si snad, že už je všechno zbytečné? Že už je konec starým časům a je potřeba zavést nové zvyky, do kterých už Sůáva nezapadá?

Nikdo neví. Nic z toho nebylo zbytečné, ale čas plyne jako voda a každý časem zapomene. I poslední vzpomínka se rozplynula v bezedné díře osudu.Jsou zde však záblesky naděje, které se skrývají, hluboko v truhlicích, myslánkách, ale i ztracených vzpomínkách starších studentů a zaměstnanců. Poslední vzpomínku na Sůávu tak nemusel vzít jeho vzdech, kterým polaskal tváře svým milovaným. Bylo to snad jeho rozloučení? Nebo nám tak chtěl naznačit, že je stále s námi a snaží se v nás vzbudit zájem o něj?

Vysoko na nebi, na své hvězdě dlí Sůáva. Otočil se na záda. Hleděl přímo, pozoroval žlutou barvu, jak se pohybuje po hradě. Podíval se na své koště. Pohladil svůj náhrdelník a dotkl se svého camrálu. Po tváři mu stekla slza a on usnul. Usnul hlubokým spánkem. Jeho hvězda zhasla. Hluboko v nitru jeho hvězdy, se však ukrývá plamínek naděje. Naděje, která ho snad jednou vzkřísí a mrzimorští studenti začnou opět vzývat svého boha.

Naděje ukrytá hluboko v srdci hvězdy se hlásí o své slovo. Pomalu se nám vkrádá do našich snů a slov. Snad nastane den, kdy vyslyšíme její volání a opět probudíme spícího Sůávu.

Sůáva spí vysoko na nebi ve svém království, kvůli nám se rozhodl ulehnout a už se nevzbudit. Podle nás je však na čase, abychom se pokusili ho opět probrat ze spánku. Musíme opět rozdmýchat plamen vzpomínek. Nic není nemožné!

My jsme Mrzimor! Jsme jedna rodina! Je načase opět vzdát hold Sůávovi a prokázat mu náležitou úctu. Nesmíme nechat naše poklady ukryté na věky. Časem se může stát, že zůstanou v zapomnění úplně a my je již nikdy nenajdeme. V naději a v jednotě je síla.

Theia Vala Smithová