Nešťastie v Zakázanom lese (alebo ako z mrzimorskej študentky ostala len žltá stužka)

(článok pre Žltého Trimela)

Jak mě sežrala žába, aneb jak jsem se stala duchem

(Susy Wernerová)

Můj deník

3.5.2006

11:00

Je přesně jedenáct hodin... jsem konečně rozhodnutá, že dnes k večeru půjdu do bažiny k zapovězenému lesu... krmit dinosaury. Byla jsem tam zatím jen dvakrát, ale věřím, že potřetí se mi nic nestane. Musím to však ještě nějak nahrát na svoje spolubydlící.

11:30

Oresta chce, abych s ní šla trénovat famfrpál na očekávaný zápas. Já ovšem odmítnu... musím jít krmit dinosaury. Oresta vypadá uraženě, tak jí vysvětlím že prostě nemůžu.

12:00

Už se mi blíží moje oblíbené krmení. Ted ještě musím něco ukradnout ve Velké síni tak, aby to madame Tiba neviděla. Určitě by jí došlo že zbytky schovávám pro dinosaury. Schovám jim samé jejich oblíbené pochoutky:

• Hranolky (samozřejmě nesmím zapomenout na kečup)
• Ovoce
• zeleninu
• čokoládu
• a větrové želé

Moji dinosauři jsou totiž vegetariáni.

18:30

Je to tady, musím se vydat směrem do Zapovězeného lesa. Musím však nějak obejít profesory a paní Norissovou. Protože s Protivou jsme ve velmi dobrém vztahu, uprosila jsem ho, aby v třetím patře vypšoukal árii z nějakého muzikálu. Protiva slovo dodržel, takže se celý hrad shromáždil v třetím patře. (Představte si celý hrad nahromaděný v jedné chodbě ještě když tam Protiva prdí ;)

19:00

Vyplížila jsem se tedy z hradu. Když jsem došla ke své oblíbené bažině, bylo mi jasné, že toto místo je pro mě čarovné (také že bylo, byl tam děsnej smrad). Všude bublala bažina a já se rozhodla že svoje Diníky přivolám.

20:00

Volám už celou hodinu puťa, puťa a nepřivolala jsem kromě návalu bahna nic. Asi to vzdám. Najednou se něco pohnulo...

Tak takto sa to začalo. No pre mňa, mrzimorskú kolejní riaditeľku, sa tento príbeh začal až neskoro večer. Väčšina obyvateľov školy už v tichosti odpočívala, len posledných pár nespavcov preberalo udalosti dňa vo Veľkej sieni... Keď tu zrazu pokojný hovor prerušil "smrteľný" dievčenský výkrik zo Zakázaného lesa.

Čo sa deje? Všetci okamžite spozorneli a zvažovali, čo treba robiť. Niektorí špekulovali o tom, komu patril hlas, iní čo sa asi stalo, prečo niekto išiel do Zakázaného lesa, a či o tom vie Veldrin (ako poniektorí familiárne nazývajú sprievodcu Midgarda), alebo ten druhý strážca... alebo v tom azda majú prsty práve oni?

Poniektorí boli vydesení, ďalší len zvedaví. No ako zástupca profesorského zboru som nemohla veci nechať len tak. Zavolala som so sebou zodpovedného obchodníka Werewolfa a vybrali sme sa do Zakázaného lesa - dievčine na pomoc.

Ani jeden z nás netušil, čo nás tam čaká, ani jeden si nebol istý, či je ešte vôbec koho zachraňovať, ani jeden z nás si netrúfol odhadnúť, či sa sami vrátime z lesa živí. No odvážne sme kráčali ďalej svietiac si chabým svetlom lucerny.

V lese bola desivá tma a desivé ticho. Občasné praskanie halúzok pod našimi nohami robilo v tom tichu priam neznesiteľný hluk, ale po študentke, ani inom živom tvorovi nebolo ani slychu. Až zrazu...

"KVÁÁÁÁÁK!"

ozvalo sa nám za chrbtom. Skoro mi srdce vyskočilo z hrude od ľaku. "Toto teda nebola obyčajná žaba," zašepkal John akoby som to nevedela. Opatrne sme sa obzreli... a tam.... obrovská oranžová žaba. Dosť veľká, aby nás s Wlkolakom zhltla na jedno "Ham!"

Strnuli sme hrôzou.

Žaba tam len stála a pozerala na nás.... akoby premýšľala, či sa jej chce pohnúť svojim obrovským lepkavým jazykom, alebo nie. Bol na ňu desivý pohľad. Po tele sa nám rozbehli zimomriavky. No desivejšie, než veľkosť žaby, pôsobil konček žltej mašle, ktorý jej trčal z papule.

"Tá žaba prehltla mrzimorskú študentku," pomyslela som si. "A teraz prehltne aj nás," pomyslel si Werewolf.

"HOP!" - Žaba odrazu vyskočila priamo na môjho sprievodcu.

No ja som nečakala, kým obaja skončíme v jej bruchu.

*Petrificus totalus!* vyletel mi prútik ukazujúc na žabu. Bol to reflex, a našťastie zabral. Obrovská žaba pristala na úbohom Johnovi, ale ani jeden z nás zatiaľ neskončil v jej bruchu.

Ako tak John ležal na zemi, vedľa neho nehybná žabisko, uvidel čosi len kúsok od pravej ruky. Načiahol sa a... Bola to stratená žltá topánka.

Nič viac sa nám žiaľ nepodarilo zo Susy zachrániť. Vyskúšali sme všetky privolávacie a vyslobodzovacie kúzla, na ktoré sme si spomenuli, aby sme dostali úbohú, vtedy ešte neznámu, študentku z útrob obrovskej žaby, no nestalo sa vôbec nič. Len o chvíľu...

"KVÁÁÁÁÁK!"

Ozvalo sa znova. Znehybňovacie zaklínadlo prestalo účinkovať. Predsa len, tá žaba bola obrovská.

*Petrificus totalus!!* zaznelo dvojhlasne.

A potom: "Zdrháme! Ale rychle!"

Ani neviem ako sme sa dostali k hradu a do Veľkej siene.

Dlho mi trvalo, než som sa zmierila s touto obrovskou stratou v radoch mrzimosrkého študentstva. No útechou mi je aspoň to, že slečna Wernerová s nami naďalej ostala ako kolejní duch mrzimoru.

(Letitia te Tiba, riaditeľka mrzimoru)

...byla to obrovská oranžová žába. Její gigantické rozměry málem trumfly i moje dinosaury. Couvala jsem dozadu, ale žába si usmyslela, že si mě dá k večeři. Chňapla po mě, ani jsem nevěděla, čí jsem.....vlastně věděla, momentálně jsem byla té žáby. Ani mě nekousala a rovnou spolkla.

Je to tak. Takto skončil život Susy Wernerové, studentky mrzimoru.

Tato žába, která mě sežrala... je nyní mou nejlepší přítelkyní. Vyvádíme spolu skvělé vylomeniny a spí pod mojí postelí.

Jednou jsme s ní bafli na Johna Werewolfa, lekl se tak, že si to ani nedovedete představit (chudák z toho zfialověl).

Pokud mojí žábu chcete navštívit, můžete od 17:00 do 20:00.

Poplatek 2 srpce.

Vaše Susy a žabka Oranžáda.